ČLÁNEK O peruánskÝCH naháčÍCH

(Vyšel v Planetě zvířat 12/2008)

Autoři: Ivana Růžičková, Radmila Tomanová, Ctibor Jablonický

Když se v první třetině 16. století Francisco Pizarro (1471-1541) vydal s 200 muži a 27 koňmi z území dnešní Panamy směrem na jih, doprovázel jej na této cestě dominikánský kněz jménem Vicente de Valverde (1490 – 1543).

Úkolem tohoto muže bylo zaznamenat události, které se odehrají během výpravy, kreslit mapy nově dobytých a získaných území a zajistit tlumočení z domorodých jazyků (pravděpodobně z kečujštiny – dominantní jazyk středních And) do španělštiny. Díky tomu tak v de Valverdových poznámkách a zápiscích nalézáme i první zmínku o zvláštních psech bez srsti, které chovají místní indiáni. Nejednalo se ale o nijak převratný objev, protože bezsrstí psi už byli známí z dřívějších výprav Hernána Cortese (1485-1547) ve střední Americe, který, podobně jako Pizarro, jenž rozvrátil říši inků, dobyl a obsadil o zhruba deset let dříve Aztéckou říši.

Nutno ovšem doplnit, že výraz "říše inků" není v zásadě správný, ačkoliv je zažitý a hojně používaný. Inka je totiž oficiální titul pro panovníka a jeho příbuzné, tedy pro ty, kteří tvořili tehdejší vrchol společenské elity. Politický útvar, který tito "inkové" ovládali, se jmenoval Tahuantinsuyu – Čtyři díly světa. Inkové přijali za vlastní kečujský jazyk a kulturu a prostřednictvím vojenské a ekonomické expanze ji pak vnutili desítkám podrobených etnik v rámci své říše. Bohužel, dodnes není spolehlivě známo zda sami inkové, co by vládnoucí elita, byli příslušníky indiánského kmene Kečua.

Vicent de Valverde popisuje peruánské naháče jako domácí mazlíčky a hlídače uskladněných zásob úrody, kteří přes den odpočívají ve stínu nízkých keřů a v noci zahřívají v lůžku své pány nebo loví hmyz a drobné hlodavce. Odtud také pochází jiný název pro Peruánského naháče, používaný zejména chovateli sdruženými pod záštitou AKC, a to Inca Moonflower Orchid Dog (Měsíční orchideový pes Inků) nebo Peruvian Inca Orchid Dog (Peruánský orchideový pes Inků; PIO = obdobná zkratka pro PENA v USA a VB.).

Vzhledem k tomu, že kultury jižní Ameriky pravděpodobně neznaly písmo, respektive uzlové písmo kipu (nejedná se v podstatě o písmo ale o formu zápisu statistických záznamů pomocí uzlů na provaze) doposud nebylo spolehlivě rozluštěno, je původ tohoto plemene plný záhad a mýtů. V současnosti se objevují tři základní "vysvětlující" teorie. Jedna tvrdí, že bezsrstí psi přišli s čínskými kolonizátory, druhá že přišli s africkými nomády. A ta třetí, nejpravděpodobnější, říká, že psy si sebou již přivedli první obyvatelé ameriky (dle dochovaných artefaktů z předkolumbovských dob), kteří se na dnešní území dostali postupnou migrací přes Beringův průliv z Asie. Díky absenci předkolumbovských písemných záznamů se musíme tedy spolehnout pouze na zobrazení psů na dochovaných keramických předmětech, na malby ve svatyních či na objevené pozůstatky v hrobech. Vše navíc ještě ztěžuje fakt, že území se nachází v seismicky velice aktivní oblasti, takže mnoho památek bylo zničeno sesuvy půdy a zemětřesením.

Navzdory těmto nepříznivým okolnostem se několik dochovaných artefaktů podařilo objevit. V archeologické lokalitě El Paraíso na pobřeží Peru (3. tisíciletí př.n.l.) bylo identifikováno na třicet druhů rostlin, pěstovaných člověkem a zároveň je zde prokázaná domestikace morčete, psa a lamy. Samotná historie peruánského naháče sahá do doby více než 1. tisíc let př.n.l., ze které jsou datovány nálezy z hlíny pálených sošek kultury Chavín (dosáhla největšího rozmachu v 9.–2. století př.n.l.), které zobrazují bezsrstého psa. Poprvé je zde doložena existence náboženského systému, ale bohužel neznáme jeho přesnou funkci ani jméno (jedná se o "usmívající se božstva" se zvířecími atributy). Z doby formování prvních městských států a kmenových svazků pochází i zajímavý nález společného lidského i psího pohřebiště z Puémapé San Pedro de Lloc, datovaný přibližně do 3. st. př. n. l. Po úpadku Chavínské kultury se v oblasti postupně stávají hegemony Mochicové (pohřbívali své mrtvé se psy a obětinami, malovaná keramika s figurálními výjevy, uctívali Měsíc), Lima, Nazca, Tiahuanaca (s centrem Huari, první andské uzlové záznamy – kipu) a Chimú a to až do počátku 13. století, kdy se v rámci bojů mezi jednotlivými státy "o půdu a vodu" postupně dostává k moci do nedávné doby pravděpodobně neznámý a bezvýznamný andský kmen, jehož etnická příslušnost je dodnes poněkud záhadná. Víme jen, že panovník a jeho příbuzní přijali titul inka – syn boha Slunce.

Inkové dokázali pro své psí miláčky v rámci svého impéria najít rozmanité využití. Používali je nejen k běžným záležitostem jako je hlídání či lov, ale i jako poštovní psy. Peruáni jsou totiž velmi vytrvalými běžci s obdivuhodnou orientací a prostorovou pamětí, kteří dokáží překonat v horském terénu And během jediného dne úctyhodné vzdálenosti. Sloužili tak jako nosiči kipu – statistických záznamů vytvořených soustavou uzlů na provázcích, které měli přivázané k tělu. Dvorní lékař španělského krále Filipa II. Francisco Hernandez, pověřený vedením expedice, která měla za úkol prozkoumat a popsat nově objevená a dobytá území, zmiňuje ve svých záznamech posvátnou úctu, kterou chovali indiánští rolníci ke psům nosícím kipu, jako k majetku panovníka, který byl pro ně zároveň bohem. Poranění nebo dokonce zabití takového psa se rovnalo poměrně krutému rozsudku smrti. Bezsrstí psi sehrávali také zajímavou roli v tradiční medicíně. Sloužili jako účinný prostředek proti revmatismu a různým neduhům, kdy leželi v lůžku společně s nemocným, zahřívali jej vlastním tělem a předávali mu svoje živočišné teplo. Odtud možná pramení jeden z mýtů, ve kterém se tvrdí, že "naháči" mají vyšší tělesnou teplotu než jiní psi. Nemají. Jejich teplota je naprosto stejná jako u jiných plemen. Je pouze přiližně o 2,5 – 3,5 °C vyšší než tělesná teplota člověka, proto je nám dotyk s jejich kůží příjemný a hřejivý. Jaká byla role psů v náboženském či pohřebním rituálu v jihoamerické předkolumbovské době není dodnes přesně známo. Můžeme se ji pokusit analogicky odvodit od paralerních mezoamerických kultur, které do jisté míry měly na dění u svých jižních sousedů vliv. U Aztéků a Mayů hrál pes roli průvodce doprovázející duši jaguářího bojovníka do jiného světa, často byl rituálně obětován společně s lidmi. Nebylo výjimkou, že mnohdy sloužil i jako vítaný zdroj živočišných bílkovin – tedy jako potrava.

Nedlouho po rozpadu a zničení "incké říše" Franciscem Pizarrem se s cíleným chovem bezsrstých psů přestává (k definitivnímu zániku říše došlo až roku 1572, tedy více jak 30 let po Pizarrově smrti, do té doby ještě existoval nezávislý, ale naprosto bezvýznamný incký státeček ve Vilcabambě). Vlastnit a chovat "nahého" psa bylo výsadou pouze incké šlechty a ta vesměs padla za oběť vnitřním mocenským bojům, nemocem zavlečeným dobyvateli, či byla zlikvidována od incké nadvlády osvobozenými kmeny. Následovalo takřka pětisetleté období chaosu, kdy se území bývalé mocné říše Inků rozpadlo na několik částí, ve kterých se u moci střídali různí místodržitelé, vice- králové a to až do vzniku dnešních republik. Jedině díky pobřežním farmářům, kteří si dokázali udržet svoje tradice a zvyklosti, přežilo tohle téměř 3. tisíce let staré plemeno dodnes. Bez nadsázky tak můžeme hovořit o živoucím reliktu.

Historie chovu peruánského naháče v České republice

První naháči, zapsaní v roce 1981 v naší plemenné knize, pocházeli ze ZOO Berlín a patřili k plemeni peruánský naháč. Jednalo se o sourozence Balduina a Bisutinu a do tehdejšího Československa je importovala MUDr. Jitka Pacltová. V její chovatelské stanici se také narodily první dva vrhy naháčů. První peruánčata přišla na svět v březnu roku 1981, druhý vrh se narodil o 3 roky později. Téhož roku byl do PK zapsán další importovaný pejsek. MUDr. Eva Kolínská dovezla nepříbuzného pejska a tak tyto dvě dámy položily pomyslný základní kámen dnes v Evropě snad nejúspěšnějšího chovu tohoto zajímavého a impozantního plemene.

V roce 1987 přicestovaly do CHS Juratelo paní Marty Povolné z Kuby 2 fenky, které však do chovu nezasáhly. O rok později přišel první "boom"- narodilo se 11 štěňat ve 3 vrzích. Peruánský naháč byl stále málopočetným plemenem s velmi úzkou genetickou základnou, při sestavování rodičovských párů se nepříliš hledělo na příslušnost potencionálních rodičů k velikostním rázům. Každý import či zahraniční krytí mělo velkou cenu pro rozšíření genetické základny.

Peruánští naháči se začali více objevovat na výstavách, kde budili zcela zaslouženě nemalou pozornost. Chovatele jiných plemen i nekynologickou veřejnost zaujala jejich na omak velmi příjemná, teplá kůže i to, že se nahým rodičům mohou vedle nahých štěňátek narodit i potomci osrstění. Ti byli zpočátku zapisováni do registru plemenné knihy, ale poté, co nebyli využíváni k chovu, se jaksi rodit "přestali".

Peruánští naháči se pomalu dostávali do zorného pole chovatelů a vystavovatelů. Každý rok se počet vrhů a zapsaných štěňat pomalu zvyšoval, nicméně v chovu se začala projevovat tzv. imbrídingová deprese – projev úzké příbuzenské plemenitby. Vrcholu dostoupila v roce 1999, kdy přibylo nezdařených krytí a průměrný počet štěňat se v jednom vrhu dostal na výstražnou hodnotu 1,7. Poté do chovu více zasáhli importovaní jedinci - 2 pejskové ze SRN a jeden z USA, fenka z Finska a narodil se vrh ze zahraničního krytí finským šampionem.

Díky spojování nahých jedinců do rodičovských párů se začala projevovat svázanost genu pro ztrátu srsti s genem chudozubosti – naši peruánští naháči byli exteriérově špičkoví, nicméně zubů měli čím dál méně. Mimo jiné, proto Komise pro chov a zdraví, ČMKU povolila výjimku v zařazování osrstěných jedinců do chovu. Je logické, že pokud někdo čekal, že se po krytí bezzubé nahé feny osrstěným plnochrupým psem narodí štěňata se zuby jako švédská pila, byl zklamán. Co se řadu generací vyvíjí (byť nechtěným směrem), to jedna generace nezachrání. Příkladem nám mohou být čínští chocholatí psi – pravidelné spojování naháčů a labutěnek vylepšilo zubní vzorce štěňat až po 3 a více generacích. Nicméně z chovatelsky nepochopitelného důvodu byla peruánům výjimka odebrána a v době, kdy mnohé evropské země, v nichž jsou chováni, osrstěné peruány propagují, povolují jim účast na výstavách a získání titulů až po národního šampiona a hlavně je zařazují do chovu, v České republice osrstěné peruány využíváme jen na kynologické sporty.

Rok 2002 se mohl tak trochu nazvat "Rokem Peruána" – podařilo se splnit jedno velké chovatelské přání - v CHS Nort Brun manželů Kocmanových přivítali dvě velké fenečky ze země původu - Peru. Po letech "evropského" chovu jsme najednou viděli rozdíl. Naši peruáni byli vedle nich jako endemiti - i pejskové velkého rázu vypadali vedle importovaných Peruánek - fenek drobní.

Rok 2002 jako by odstartoval éru Peru… V následujícím roce porodila první z importovaných Peruánek 8 štěňat, přibyly 2 feny po peruánských rodičích narozené ve Francii. V roce 2004 jsme poprvé zapsali do PK více než 50 štěňat. Každým rokem udělali chovatelé pro toto plemeno více a více… Začali jezdit krýt do zahraničí, dovážet jedince zajímavé krve z evropských zemí a hlavně importovali nadějné psy ze země původu. V současné době aktivně chovají peruánské naháče na dvě desítky chovatelských stanic. A téměř v polovině z nich je alespoň jeden importovaný jedinec. Výhled do budoucnosti vypadá růžově i bez brýlí stejné barvy… Dovezení peruánci mají v rodokmenech osrstěné předky (a ti, kteří mají rodiče nebo prarodiče neznámé, si budou čistě nahou linii obhajovat jen stěží) a ti snad pomohou k "ozubení" chovu a hlavně rozšíření už teď celkem zajímavé genetické základny.

Exteriér

Celkově jde o elegantního a štíhlého psa, jehož vzhled vyjadřuje rychlost, sílu a harmonii; u peruánských naháčů existují tři velikostní rázy: malý – od 25 cm do 40 cm; střední – od 40 cm do 50 cm a velký – od 50 cm do 65 cm, měřeno vždy v kohoutku.
Kůže na celém povrchu těla má být hladká a pružná. Na hlavě a kolem očí a na lících se mohou tvořit oblé, téměř soustředné linie. Bylo zjištěno, že vnitřní i vnější teplota těchto psů odpovídá přesně teplotě jiných plemen; chybějící osrstění způsobuje okamžité a přímé vydávání tepla, přičemž u osrstěných psů se teplo odvádí prostřednictvím srsti přirozeným oběhem vzduchu. Aby pes odpovídal svému názvu "naháč", musí mu srst chybět; zbytky srsti na hlavě a na koncích končetin a ocasu a několik málo chlupů na hřbetě se povoluje. Barva kůže může být od černé u černých psů, přes břidlicově černou, sloní čerň, modročernou, všechny odstíny šedé, tmavě hnědou až po světle plavou. Všechny tyto barvy mohou být jednobarevné, nebo se mohou vyskytovat s růžově zbarvenými skvrnami kdekoliv na těle.

Oči mají bystrý a inteligentní výraz; musí být střední velikosti, lehce mandlového tvaru, nesmí ležet příliš hluboko v očních jamkách, ani nesmí vystupovat; musí být uloženy normálně a stejnoměrně, tzn. nesmí být uloženy příliš blízko u sebe, ani příliš daleko od sebe; barva se může lišit počínaje černou přes všechny odstíny hnědé až po žlutou; barva musí ladit s barvou kůže; obě oči vždy musí být stejné barvy. Barva očních víček dosahuje od černé po růžovou u psů se světlou obličejovou částí hlavy; světlé barvy a růžová jsou přípustné, ale nejsou žádoucí.
Je-li vzbuzena pozornost psa, musí být uši vzpřímené; v klidu jsou naproti tomu složeny dozadu; uši jsou středně dlouhé; v nasazení jsou uši široké a ke konci se postupně zužují a vybíhají téměř do špičky. Nasazení ucha začíná v horní oblasti lebeční a poté vede stranou a končí šikmo; jsou-li uši postaveny, tvoří osy uší proměnlivý úhel o velikosti zhruba 90°.
Další zvláštností je téměř vždy neúplný chrup.
Ve vrhu se mohou narodit nahá i osrstěná štěňata. Statistika uvádí poměr 2:1. Ale jsou vrhy, kde se narodila jen štěňata osrstěná.

Povaha a využítí

Je ušlechtilé povahy a velmi oddaný své rodině; vůči cizím rezervovaný; je živý, ostražitý a je to dobrý hlídač. Je vhodný pro všechny psí sporty – agility, coursing, tanec se psy, flyball. Někteří jedinci mají složeny zkoušky poslušnosti. Tento pejsek se využívá také v canisterapii. Pro absenci srsti jsou vhodní pro alergiky, ale nejlépe je si alergii u některého z chovatelů vyzkoušet. Vzhledem ke své povaze je každá změna majitele pro peruána velmi náročná, i když existují výjimky.
Je to plemeno, které se hodí pouze do bytu, v žádném případě naháči nepatří do kotce. Peruánští naháči jsou zdravé plemeno a od přírody nejsou choulostiví, jak by si mohl někdo myslet. Obleček se používá jen při extrémní nepřízni počasí.